„Zpět do Evropy?“. Někteří Ukrajinci říkají, že už v ní žili

V Ukrajině je v poslední době opakováno heslo „Ukrajinci se vracejí do Evropy“. Jistě si při té příležitosti vzpomeneme na analogická hesla, tak populární v českém prostředí v letech 1989 a 1990. Část starších Ukrajinců, kteří žili v meziválečné době mimo SSSR, má však pocit, že se vracejí k tomu, co už asi před 80 lety, jako děti, poznali.

Užhorodská spolupracovnice agentury www.ukrinform.ua Teťana Kohutyč o této skutečnosti přemýšlela a vyzpovídala proto dva rodáky ze Zakarpatské Ukrajiny, kteří v oboru své činnosti něco znamenají. Malíř Volodymyr Mykyta byl požádán, aby zavzpomínal na konec 30. let v československém státě. Oproti tomu kosmický biolog Mykola Bidzilja byl dotázán hlavně na léta 1939–1944, kdy bylo podkarpatské území obsazeno Maďarskem. Ukázalo se, že obě svědectví jasně upřednostňují jako příznivější období československé.

Oběma pánům je přes pětaosmdesát let a vzpomínají tedy na dětská léta. To jistě působí na optiku jejich pohledu. Hodnocení V. Mykyty je docela zajímavé. Jde o uznávaného umělce, pokračovatele zakarpatské výtvarné tradice meziválečného období, který se stal v roce 2005 držitelem ukrajinské státní ceny (tzv. ševčenkovské). Považoval jsem za vhodné dát poměrně značný prostor překladu jeho slov, která jsou hodnocením toho, co chápe jako dosud nejevropštější období dějin Zakarpatska, období meziválečné první republiky.

„Když se dívám na to, jaký máme dnes nepořádek v našem státě, vždy si vzpomínám na období československé správy. Chodil jsem tehdy do školy a mohu dnes analyzovat, co a jak tehdy probíhalo, jaké to mělo důsledky a jak byla tehdejší skutečnost vnímána lidmi. Jak známo, po první světové válce Československo obdrželo toto území: Zakarpatí. Tímto způsobem jsme byli napojeni na proces vytváření nového státu. A musím vám říci, že jsem byl svědkem toho, jak vznikl doslova za dva roky. Zkuste si to představit: za dva roky – ne za dvacet let, ani za šestadvacet.“ Připomínám, že šestadvacet let bude vbrzku ukrajinskému státu, zároveň však je třeba umělce opravit: nemohl být svědkem vzniku Československa, když se narodil až v roce 1931. Dejme mu však znovu slovo.

„Představte si to: za tuto krátkou dobu vybudovali nový stát, ve kterém znali zákony všichni, od úředníka po nejchudšího člověka v zapadlé vesnici. Jednou zavedli pořádek a ten fungoval a po léta se neměnil. Co všechno bylo dosaženo právě zásluhou této skutečnosti… Nebylo to jako dnes, kdy se denně zákony mění a člověk vlastně neví, kde je skutečnost! Jde o úplný rozklad, každý si dělá, co chce, protože nachází v zákonech různé odstíny. Takže i když škodí, přece jen postupuje podle zákona. Přitom kterýkoli náš zákon lze obejít, když se chce. Ale tehdy všichni znali řád, podřizovali se pravidlům a žili podle nich.“

Co z toho umělec vyvozuje? „Nám, kteří nyní usilujeme o to, stát se součástí Evropy, říkají lidé, kteří v ní už nějaký čas prožili, hlavně toto: My nejdeme do Evropy, my se do ní vracíme, protože jsme tam byli a jsme tam, z historického hlediska. Zároveň nám ale zdůrazňují, že než se budeme moci do Evropy vrátit, je samozřejmě potřeba dobře se připravit. Vždyť evropskost se vyznačuje především schopností přemýšlet, vzdělaností a dodržováním zákonů. To je hlavní lekce, kterou musí přijmout současní Ukrajinci od těch, kteří už v Evropě žili.

To, co dokázali Češi vytvořit na Zakarpatsku za dvacet let, je prostě neuvěřitelné. Za Čechů se obracela největší pozornost na školství, kulturu a rozvoj! Tehdy byla v každé vsi zbudována škola, zdravotní zařízení a cesty. Fungovaly různé kursy – od kursů kadeřníků a číšníků ve městech až po kursy agronomů ve vesnicích. O čem to svědčí? O tom, že stát měl své záměry a snažil se připravovat kádry potřebné pro další rozvoj země. Stát si přesně představoval nejenom to, v jakém směru se chce rozvíjet, ale také s čí pomocí. A to s profesionály na všech úrovních – od nejnižší po nejvyšší. Tak to bylo naplánováno, a proto i v nejzapadlejších vesnicích pracovaly hospodářské školy – buď zaměřené na hospodaření na poloninách, nebo na sadařství, vinařství či pěstování domácích zvířat. Chodilo se za lidmi a vysvětlovalo se jim, jak správně, lépe, výhodněji a produktivněji pracovat. Češi věděli, jaký chtějí mít výsledek a v tomto směru lidi připravovali. Pochopte, šlo až o takovéto detaily. Řešilo se vše, stát se staral o všechno! Myslelo se dopředu. Tady je třeba se učit a v tomhle je třeba pokračovat! A nelze se v těchto věcech vymlouvat například frází, že nejsou peníze, které by se investovaly do rozvoje, že je těžká doba a nouze. V Evropě bylo ve 20. a 30. letech z hospodářského hlediska také těžko, ale stát investoval především do osvěty a rozvoje.

Když už se pak v letech 1937–1939 blížila válka a bylo jasné, že Hitler bude dobývat Československo, nemohl s tím dlouho začít, protože po vojenské stránce patřil tento stát také k prvořadým zemím – po stránce technického rozvoje i jinak. Proto Hitler čekal na příležitost. To, že něco nazrává, bylo cítit všude, i v nejmenších zákoutích státu, právě i v Zakarpatsku. A když byla ohlášena mobilizace a bylo třeba jít bránit stát, nikomu nenosili povolávací rozkazy domů. Bylo prostě ohlášeno, že probíhá mobilizace. Vesnicí prošel ´bubnáš´, ohlásil to a všichni to věděli. My jsme žili na hlavní cestě v Rakošynu, vesnici položené v nížině u Mukačeva. Pamatuji se, že den po vyhlášení mobilizace sestupovali ze všech kopců lidé s torbami. Za dva tři dny nezůstal doma žádný člověk, který by nebyl mobilizován. Zato dnes se prosí, přemlouvá, dávají se peníze a pozemky, ale mnozí nechtějí za náš stát bojovat.

Co se týká Vaší poznámky, že jdeme do Evropy, ve které naši dědové už kdysi žili“, řekl dále Mykyta reportérce, „tak ano, my jsme v Evropě byli a historicky jsme Evropou. Ale tak, jak je to dnes, v té tvářnosti a stavu, ve kterých se nyní my v Ukrajině ´ucházíme o Evropu´, nejsme té Evropy podle mého názoru hodni. Především pro neznalost a nedodržování zákonů.

Podle mého názoru je dnes třeba provádět politiku absolutně jinak. Je třeba myslet na to, že buď budeme žít, nebo ne. Nemají se teď plánovat či chystat nové miliardy pro miliardáře. Ale všechno se plánuje právě takhle a hledá se, kde by se ještě něco dalo urvat, třeba i na nynější válce s Ruskem, ačkoli je to výdělek založený na cizích životech. Neexistuje jediná sféra, na které by oligarchové nevydělávali.“

Přichází však poněkud překvapivý závěr: „Přece jen si myslím, že do Evropy nás přijmou, a to kvůli válečné situaci. Třetí světová válka začala přesně v den, kdy noha ruského vojáka stanula na krymské půdě. Co se nynějších událostí týče, já jsem namaloval už v r. 1987 obraz Antikristova doba. A on už přece ovládl svět, to je zřejmé, a on neustoupí. Největším ďáblem je Putin. Jestli si lidé myslí, že ustoupí pod tlakem Evropy, je to hloupost. Situace je velmi zneklidňující – a to hlavně pro nás.“

Při čtení Mykytova textu se historik nejednou sám sebe ptá, zda obraz československého období správy Podkarpatska není v Mykytově podání mírně idealizován. Vždyť i v tomto regionu Československa často vládly škodlivé stranické zájmy. Kradlo se. Pracovali zde kromě dobrých úředníků také jejich nepoctiví až mizerní kolegové, kteří mysleli především na vlastní kapsu. Region zažil za Československa také období hladovění a zdaleka ne všichni byli tehdy s poměry spokojeni. V historickém odstupu osmdesáti let a ve světle znalostí dalšího vývoje ale to vše ustupuje do pozadí a je zastíněno pozitivy – zvláště pokud je vnímán nedostatek podobných pozitiv v dnešní době. Také z tohoto hlediska je vhodné Mykytův text vnímat.

Na úplný závěr připomenu ještě anekdotický výklad Mykytova vrstevníka M. Bidzilji (nar. 1930), který se vrací k problému cesty Ukrajiny do Evropy: „Často žertuji s lidmi z Ukrajiny za Karpaty (tj,. na východ od nich – pozn. red.). Říkám jim, že Zakarpatsko k sobě připojilo na konci 40. let Ukrajinu a teď, po desetiletích společného života, jdeme spolu vstříc Evropě.“

Zdroj https://www.myaukrajina.cz/index.php/